Hle, příkrov z minula zved básník rukou smělou
a ve zjev lahodný zas nový život vlil:
a dívka povstala s vášnivou duší vřelou
a s čelem, které žal ni posměch nesklonil.
Má vavřínovou snět kol unavených skrání
a kolem ramenou slavnostní cizí háv –
však vlídný její zrak jak v tichém poznávání
zří s mírným úsměvem na posměvačný dav.
To dávno, dávno již, kdy zřela zarmoucena
za hustým závojem do pobouřených řad,
a kol ní povyk zněl: „Vždyť žena je to, žena!
Co s ní? Kam spějeme? Je zvrácen světský řád?!“
To dávno, dávno již... A věky pohltily
lesk jejich triumfů i srdce tajný sten,
však drzý úsměšek neb údiv potměšilý,
ten přes čas, přes dálku je dosud nezměněn.
A slovem vědoucím dnes mluví dívčí ústa
o cestě zaváté, jež vede k výšinám,
ba ani cesta ne, jen stezka prázdná, pustá,
po níž kdo první jde, vždy musí jíti sám.
Zatím co zdola zní vzdech, posměch i kletba,
těch příliš slabých smích, těch příliš chytrých jed,
kdo však chce dostoupit, ten hlasů z nížin nedbá,
a slyší-li je přec, zní mu jak povel v před.
A z výše svojí k nám se sklání silnou zvěstí,
že ztracen pouze ten, kdo sobě nevěřil,
kdo zradil sebe sám za krotké zevní štěstí
a za klid v pohodlí své touhy velký cíl.
A vítězem vždy ten, kdo neoblomen strachem,
nad zvyku okovy, nad frázovitou cnost,
za svojím posláním vzlét duše přímým vzmachem,
neb jeho vavřín jest a jeho budoucnost!