Tvůj zrak již nebyl zemským přáním dětský,
v něm věčné touhy odraz mimosvětský
vstříc mojí resignaci
se tiše chvěl.
Kol prošla mlčenlivě láska mladá,
já zřela květ, jak z ruky její padá
a v bílé výši ztrácí
se jeho pel.
A jako vůně nenávratně, tiše,
jež slavnou marností se v pamět vpíše,
nám zašel večer němý
v klín nebytí.
Kam zmizel pel, a jakou nesen vlnou,
pro jakých plodů krásu tajuplnou
on v květech jiných zemí
se zachytí?