Kdys obličej tvůj zdál se nápovědí
té úlohy, již slova neobsáhla
a která touhy mlžně třpytnou šedí
jak nespasených vidin průvod táhla.
Umdlelo srdce, pokořeno touhou
jak břemenem, jež vysiluje brzy.
Teď kradmo střásá je a mlžnou šmouhou
to chladně zastírá jak žonglér drzý.
Však úsměv vzňatý vzpomínkami vždycky
se při tom tváří dere v zmatku rudém:
hned výsostný chce být, hned ironický,
a vždy je zlomen malomocným studem.