Otylý kouřem, sazemi rudý
zříš měsíc zrovna v okně svém stát.
K mrtvému mrtvý vdere se všudy,
přinutí ptát se a smát.
Proč šedě a rudě únavou marnou
nemluví svět ti již v podobenstvích?
Proč žití spleť prolíná, tisícitvárnou,
jen hořký, studený smích?
Tvůj mrtvý pohled vssát do mrtvého terče
po prázdném nebi s ním musí plout...
Vychladlý básníku, koktavý herče,
v zem teplou chtěl by ses propadnout!