Na mnohou výčitku vzpomínáš sobě,
na mnohý temný omyl.
Jdeš. Někam snad. Radost jsi pochoval v hrobě,
kameny lítostí omyl.
Ještě předloni jesení
chodili s tebou jasné dni,
možná, že vrána i káně
dosud si vzpomenou na ně.
Tys, myslím, pták mrtvý, dvakrát ač rok
jsi viděl kvésti a zblednout.
Vím, že jsi mrtvý: ze všech tvých slok
dvě křídla se nemohou zvednout.