Když člověka tu zříš, je mráz to nebo žeh,
co z jeho očí v tvé se propálí?
Co v slova nestvořeno, na ústech
vzlykem či kletbou ještě otálí?
Jen dusný úděs tisíců jde s tebou ulicemi,
tvé srdce zaléhá, tvé město i tvou zemi,
a slunce nad hradem svit sije červený
na tvory němé jako kameny.
A víš: všech umlčených stesk a žár
se vzpíná k mlčení všech kol a kol,
těch bratří na bojištích němý svár,
těch bratří na ulicích němý bol.
Ta vlna obrovská s dvou stran se žene,
a dmouc se, tvrdne, hledá se, a klene
nad dávných mečů svist, nad dnešních jatek pach,
nad úzkost němoty, nad zmatek, žal i strach.
Most pevný základ má, v tisíců mukách tkví
a stavbu žene tisíc srdcí v ráz.
Již víš, proč vzlyk i kletba zasvítí
z všech očí němých jako žeh i mráz:
ti všichni stavějí přec současně,
jak živých děs a mrtvých hrůza nehlasně,
z nich každý nese, každý přijímá
tmel krvavý. Most pevný základ má.
Tak nehořela ještě nikdy láska tvá
k všem, kteří s tebou němí jsou!
A mlčením, jež všechna srdce odkrývá,
i dálek vidíš stavbu tajemnou.
Jdem se dvou stran. V den, kdy se dorostem,
dvě němé hrůzy dnes, v den onen nad mostem
v hlas jeden vítězný, my jako vy
splyneme rázem: v ortel kovový.