Den plynul za dnem, za rokem rok,
a nikdy tě nevítal člověk ni lid,
zahořklým poznáním osamělého.
A přišel-li někdo, tož druh ne, vždy sok,
a přišel-li večer, tož mdloba, ne klid,
padala s obzoru olověného.
Jak jsi jen unesl plazivý čas?
A kterak jsi pochopil na konec,
proč bylo třeba poznání zlého?
Tvůj bdělý rozum jak žárovka zhas,
tvůj mozek utuhl, neživá věc,
a tvrdý byl úsměv odchodu tvého.