Z kytičky jarní spadl vonný dech
a přiběhl a skočil oknem k nám
a najednou byl z něho uličník,
jenž foukal krásné baňky duhové
po celé světnici.
A já se dívám, oči zbystřené,
však nedivím se, všechny dobře znám,
ty bublinky, jež rejdí kolem mne,
ach pane Bože, všechny dobře znám,
a chytám rukama je lehkýma
a házím zpátky tomu na okně
a ten se směje zrovna jako já
a hned se kulujem jak rovní dva.
A náhle slyším z dálky lehký krok,
krok tichý, měkký, rytmem písňovým,
jde sotva tlumen svěžím trávníkem,
jde podle domu v slunci májovém,
jde k mojím dveřím lehce přivřeným.
Ó vítám tebe, moje radosti,
ó vítám tebe nastotisíckrát!
Pojď blíž, pojď blíž! Proč stojíš na prahu
u mojích dveří lehce přivřených?
Pojď blíž, pojď blíž, dnes tady není tma,
dnes přiběhl sem zlatý Davídek,
spleen-obr dostal řádnou do hlavy,
a nejkrásnější ze všech bublinek
ho zabila.
Pojď blíž, pojď blíž, má sladká radosti!
Ty černé dveře nechej dokořán
a světlým mostem rychle vejdi k nám
a hrej si s námi, míčky čekají,
májové víno voní na stole
a první doušek volá po tobě.
A moje srdce vedla naděje,
a prudká touha mladých smělých let
v ráz otevřela dveře.
Však na mém prahu radost nestála,
tam stál jsi ty
a ty
jsi do mých očí hleděl sychravě.
Dva žebráci
si zmateně a plaše stiskli ruce
studené, prázdné jako zimní den.