Ty stěny, ty stěny! Dvě mají hlas,
třetí je na štěstí němá...
Děda měl bradu jak Mikuláš,
babička frizuru s hřebeny dvěma,
a jen co pohlédnem na obraz,
oba hned volají v pokoj náš:
„Hrejte si pěkně, jste hodné!“
Naproti visí dvě poličky,
knihy a sešity na nich,
zdají se tiché jak putičky,
však náhle vykřiknou: „Hola!
Nejlíp jde učení v hodinách ranních,
víte že o osmi začíná škola!
Učte se pěkně, jste hodné!“
Na třetí stěně je zrcadlo,
to dívá a dívá a dívá se jen...
Ach, kdyby jemu kdy napadlo,
že dál se mlčeti nedá,
to by zněl nářek hned s obou dvou stěn,
knihy by plakaly, bába i děda:
„Běda nám, běda nám, třikrát nám běda!
Už víme, jaké jsou hodné!“