Hned mrazivá stíní
již rezavý kraj;
kdo uvěří nyní,
že míval svůj máj?
Mrak na nebi visí
jak utuhlá krev,
a pod ním že kdysi
zněl skřivaní zpěv!
Teď krákor zní dálí
a zaléhá v tmu,
to strážci dne vzdali
čest poslední mu.
Pak rázem se stmívá,
noc němá tu již,
a kol tebe splývá
ta zčernalá tíž.
Strach zákeřný vznícen
se plíží jak duch,
a tma je jak jícen,
a vzdálen je Bůh.
A cítíš děs prázdna
z té hlubiny vát...
Nechť propast je srázná,
a lehký je pád!