Táž cesta volá, kterou v dávných dnech
krok vyhledával, lehký touhou mladou,
když večer rudě hasl na kmenech
a jarní vítr letěl nad zahradou.
A dnes jak tenkrát hučí bouřný zpěv,
lem topolový v rušném rytmu sklání,
zas rozpoutané něhy plna krev,
zas celý svět je plný milování!
Táž cesta volá... Větře dubnový,
ty dvakrát slavný ohlasem jak zvěstí,
je jarní čas, čas velké obnovy,
zahoří nebe, zkvetou ratolesti!
Na každý dávný stesk, na každý žal,
na každou naděj v srdci osiřelém,
tys jako na rašící květy vál –
teď zlu i dobru buď mi křisitelem!
Sen dávných let i hodin příštích žár
se slévá v duši k červencové slávě...
Dubnový větře, žehnej var i svár,
dubnový větře, žehnej nedočkavě!