Seděli jsme pod verandou,
oddělení jak se patří,
v letním prachu, v letním horku
tužili se venku bratři.
Seděli jsme, hodná mládež,
chytrá mládež, zlatá mládež,
která každý pohled zvenčí
cítila jak svatokrádež.
Mluvili jsme duchaplně
o knihách a o výstavách,
každý těžký problém dávno
rozřešen byl v našich hlavách.
Každý věděl jak se chovat,
každý měl svou pravdu jistou,
žádný nebyl demokratem,
žádný nebyl šovinistou.
Každý věřil jenom sobě,
ale tonul v strachu tuhém,
aby vyšel oceněný
tímto vyvoleným kruhem.
Krásně jsem tam zapomněla
na své srdce touhou choré,
samou pýchou, samým blahem,
že vždy patřím k jeunesse dorée.