„Pojď,“ volá les, „pojď dál a hloub,
kde zpívá klenba, roste sloup,
kde v svatostánku plno hnízd,
kde prach i pyl je stejně čist.
Slyš, kořen ke kořenu dí,
že život nikdy neumdlí,
slyš, větev k větvi šelestí,
že v smrti není bolesti.
„Pojď,“ volá les, „pojď hloub a dál,
kde s jasem stín se v jedno spjal,
ať zví tvůj smutek: není zla,
v němž slunná zář by uhasla.
A nechť tě zebe bol či zášť,
vlá kolem boží lásky plášť
a zahalí tě do svých řas
jak listu růst, jak ptačí hlas.