Ty, jež tu spíš, vždy v umírání dne
stesk denně prudší vzpomínky mé protne,
stesk po tobě, ty srdce pokorné,
básníku tichý v ženě negramotné.
Mé celé mládí pláče u hrobu,
mé celé dětství na kolena padá,
mé celé srdce za svou sirobu,
za celý dnešek se tu s Bohem hádá.
Ne, ty ses nehádala. Uzlík běd,
tvé vetché tělo, klidně břímě neslo,
úsměv byl mírný, oddaný byl hled,
neklesly ruce, srdce nepokleslo.
A žal můj v žehnání se promění,
jak se rtů tvých by na má ústa slétlo:
ať každé tělo v rodné zemi sní,
ať každé duši svítí věčné světlo!