Všechny jarní šťavnaté hroudy,
tisíci nenasycenými ústy
k modrému nebi volají:
Mír!
Na báních vesnických kostelů
za černých bezhlasých nocí
vlají bílé prapory vášnivé modlitby:
Mír!
Vychrtlá zvířata v zanedbaných stájích,
zhroucené stařeny v tmavých, zatuchlých jizbách
všemi luznými sny o žlabu a lampě úpějí:
Mír!
Těžký a sirý je únor, nemožné toužení nese,
nevsetých klasů a nenarozených dětí
stesk prabytostný ve větru naříká:
Mír!