O břehu srázný lem se lámou vlny
na chvatné pouti k dalekému moři,
pod velkým sluncem v pyšné zbroji hoří
pluk jejich výbojný a záštiplný.
Ty pevný, tichý, trpělivý břehu,
dvě věrné jedle kotví v tvojí zemi,
tu chrání kořeny, a haluzemi
strou po ní mír a spiatých stínů něhu.
A člověku, jenž prodlí v šeru jejich
i příboj dole zazní kolébavě,
jak zpíval by jen k míru věčné slávě
a pozdrav podsvětní nes na peřejích.
V sen sladce konejšivý žal se tříští
o konci všeho nezvratném a prostém –
a spiato touhy nadoblačným mostem
je všechno minulé i všechno příští.