MELANĚ

Je tichý podvečer, je stíny vystlaný, v alejích domova rozkvetly kaštany a louky u vody s topoly na kraji do zvuků klekání se mírně vzdouvají.

My dvě se vracíme na šedou ulici, tvá ruka opřena je o mou levici, tvůj krok je váhavý, tvůj hlas je přetížen dojmy, jak žárem byl přetížen jarní den.

Pak jako z polosna ty řekneš: Turgeněv, a naše louky zní jak ruských stepí zpěv, a já mu naslouchám, tvůj hlas ho probudil a on se vlévá teď nám do nervů a žil.

A pak jdem po mostě, hledíme na řeku, na temně blízký proud i na svit v daleku té vody proradné. Díš náhle: tajemství, a v očích zelených se jeho odlesk chví,

a já zas chápu vše, co zní za hlasem tvým, tím hlasem pro můj sluch z dna srdce váženým. Chtěla bych, ať to víš: vzpomínám na sta slov tvým mládím nassátých, když myslím na domov.

Po jeho cestách jdu, ty kráčíš vedle mne a z mysli do mysli jdou vlny tajemné, jak tenkrát proudily. Čím je jim dálava? Čím čas? Čím cizota? Zas leží ruka tvá

na mojí levici. A jak jdem po městě, stín bledne střízlivě, prach leží na cestě, u domů stojí klid. I zítra bude stát u prahu každého ten klidně bledý chlad.

A než se rozejdem před jedním domem šerým v té bledé ulici, zaváté prachem šedým, ty zase promluvíš – však vyprahle teď zní tvůj pathos posměšný a smutně nervosní,

když ruku tiskneš mi a voláš: „Já se ptám, Boha či osudu, zda lépe bude nám, až kdysi po letech tu, stařeny dvě stanem, nad silou zavátou, nad snů svých Herkulanem?“

Já nevím, Melano. Ta léta prošla již. Tak zcela prošla mi, že necítím ni tíž, jež s nimi vzrůstala. A že mne nezajímá ta cesta, již jsem šla s očima přivřenýma

a srdcem bez štítu od našich mladých snů a hořkých pathosů a krotkých démonů, tak dlouho, dlouho šla, až dovedla mne zpět k tobě a k domovu. Vím, je to naposled,

co s ním tu hovořím. Však s tebou? S tebou ne. V mé duši roste již a brzy vyvstane přede mnou živoucí, ne mrtvou, to já vím, můj domov předrahý a ten si procítím

poznáním bezbřehým: pak smysl bude mít i síla zavátá, i mládí hořký klid, i cesta daleká. A v jedno splyne čas, ten, jenž nás rozloučil, s tím, který spojí zas.