Ticho, ticho mezi námi,
každý sám a oba sami
žlutými jdem pěšinami.
Na kaštany rezavící,
o velikém slunci snící,
vrány letí, krákorají,
černá křídla těžce vlají.
Úzký obzor čiší chladem
a my se jím spolu kradem,
sníme si o štěstí mladém.
Že prý bylo kdesi, kdysi
– černé mraky nízko visí,
že ho možná najdem ještě
– černé mraky plné deště.
Studené a vytrvalé
budou jejich kapky malé...
...A tak dále, a tak dále...