Sní bílé stěny kláštera
a bílých květů nádhera
do bílé noci zří.
Jarního větru vlažný van
jde kolem uzavřených bran
a sladce hovoří.
Po cestě vyssál květů dech,
teď vůni nese na křídlech
tak opojivě mdlou,
a zpívá zvěst, již složil máj,
kol naslouchá jí celý kraj,
jen brány pevné jsou.
V tom lehký šumot. Okna sklo
lehce a tence zaprasklo
pod čelem z úběle,
a očí dvé se vychýlí
do bílé noci na chvíli
žhavě a nesměle.
Jen na chvíli. Hned těžký šlář
zas kryje sestře bledou tvář,
a pomohl jí Pán...
Jak zmučeného srdce sten
lká jarní vítr nocí jen
kol uzavřených bran.