Dnes tedy po prvé, dnes, kdy jsem v jitru jarním
zas onou cestou šla,
již nemluvila tam bříz ani jedlí řečí
má láska zněmělá.
Kvet zlatý janovec. Po svahu s pustým lomem
do polí vítr táh,
jak když mi chladíval krev na rtech rozhořelých
a tváře mladý nach.
To proto, že tys šel sem na tu cestu v hájku
za mnou? Já za tebou?
A že jsme vídali pod křížem mladost kývat
horkou a nesmělou.
A tady život zrál. V něm plaché ruce naše
se sobě vztáhly vstříc
a spolu pak jsme šli v mlčení prchajícím
od knih i od ulic.
Pak v uších po léta mi zněla píseň letní
té cesty májové
a v očích po léta mi zůstal příslib horký,
jímž plály oči tvé...
A srdce po léta mi žilo jenom vírou,
již dalo také ti
a vzalo od tebe: ta láska zapíraná
nedozní do smrti.
Je ticho tady dnes. Je v jehličí i břízách,
je ticho v srdci mém.
Čas vypršel, jejž vyměřila láska.
Odejdu. Odejdem.