Jde lesem jasný hlas
o slunci velikém,
jež chytil vlnek jas
a nese v běhu svém
jak neslýchanou zvěst
těm starým kořenům
o tom, co světla jest
kdes přáno božím dnům,
o tom, jak do oblak
ční smrků vrcholy,
jež jako černý mrak
tu stíní údolí,
o tom, jak východ plá,
jak voní luční květ,
co tma tu černá, zlá
na každou lehá snět.
A tiše kořeny
tu poslouchají báj,
jsou pevně vnořeny
ve velký, vážný taj.
Však jejich vlažný dech
se chvěje přátelstvím:
„Nech světské krásy, nech,
a vrať se opět k svým!
Vždyť též jsi zrozený,
ty hlučný potoku,
kdes mezi kořeny,
ve tmách a hluboku.
Však dravý jal tě spěch
a zhoubný jal tě chvat –
nech světské slávy, nech,
a vrať se zase rád.
My víc už viděli
v těch černých prohlubních,
než může veselý
nám vyžvatlati smích.
My na sta dlouhých let
zde nesem sudbu svou,
a chcem ti povědět
Tmy slávu velikou.
Tu svatou slávu Tmy,
Majestát Temnoty,
jak cítíme jej my,
tak procítíš jej ty.
Ó druhu neklidný,
je velká slunce moc;
však zhasnou všechny dny,
věčná je pouze Noc!“