Na bílém poli stříbří večernice
jen stíny dva
a vlasů běl, jež dělí stokrát více
než dálava.
Nač padne pohled, zázračně je nové,
když sníh se stkví.
Tvůj koráb, lásko, ani v řece snové
již nekotví.
Však srdce, snět již láme sněhu tíha,
tu zadoufá,
po běli lad se věčnosti stín mihá
a lidské dva.