Kdos v únorové noci bděl, přivíral oči, aby spal, hrobové ticho v srdci měl a pochovaný žal.
Nebesa zela beze hvězd a vítr válel tmu, lavinou rostla podle cest, na prsa padla mu.
Zaječel vítr, černý brach, jak smrti na pozdrav – a člověk náhle v polosnách zří obrysy dvou hlav.
Měl oči pevně zavřené, dokořán vypoulí je v ráz... Snad zmizel přelud? Ne a ne! Dál trvá jako tma a mráz.
Ne obrysy, ti lidé, hle, v rozměry rostou tři, když ruka v ruce unyle teď k němu zamíří.
Paní má šaty hedvábné, však trochu vetché již, jak malinko jen rukou hne zašustí přespříliš.
Pán též je štíhlý jako prut, gentleman vnitř i vně, jen divno: přišel neobut a přec tak obřadně.
Ten náhle schýlí bílý chrup až k člověku, jenž bdí: „Nebylo vášně, byl jen lup,“ mu s tichým smíchem dí.
Však ženě divně škubla tvář, jak pozdvihla ji teď, (musila míti hustý šlář, neb scházela jí pleť).
Druh přegalantně zachřestí, sotva tu spatří líc: „Jsem uctiv k tvojí bolesti a neprozradím víc.“
Však ona vece. „K čemu spor a co mi zalhat chceš? Nebylo lásky, byl jen vzdor,“ a zasměje se též.
Tu bdící již se nezalek a vypial těla půl: „Nebylo žalu, byl jen vztek!” do temnot zasyknul.
A vítr slyšel, vracel smích, až bezdech utich přec. „Nebylo viny, byl jen hřích,“ jen sípl na konec.
Tu člověk, jenž bděl v noci sám, vstal, rozžal světla tři pro věčný mír třem dušičkám, a smál se do jitří.
Cookies on Poetry Cove