To kdysi – marno měřit
čas a jeho hloupou délku –
dva copany jedné dívce
upletla maminka řádně.
Od temene tmavé hlavy
až po rozčesané konce
nemohli se ti dva snésti.
Každou chvíli přes rameno
přelít jeden, a ten druhý
jak bič mrštný švihl po něm.
Povídám vám: byli to dva copy – soupeři,
pořád se hledali, pořád se vyháněli,
museli lítat, museli švihat
sem tam, sem tam.
A jen pro ty věčné hádky
těch dvou rozlítaných copů
říkaly tetinky, říkala maminka
o dívce tichounké,
které je znova a znova zas pletly,
že je a bude s ní kříž.