To město s hřívou zelenou,
vlající měkce jak stín oliv,
to město s řekou širokou
pod modře rozklenutým mostem
má vlídné domy, domky, chalupy
a má jich – zda dovedeš počítat ještě?
Ó jistě přes tři sta.
A všechny jsou jedinou dlouhánskou ulicí,
procesí často táhnou po ní,
častěji stáda pokorných krav
na luka tukem země lesklá a vlahá.
A teplá hnízda mají v tom městě pokorní ptáci
i lidé.
A jeden dům s lemem vlaštovčích hnízd
ve vlídné síni, dubovými deskami stlané,
byl jako ulice celá,
byl jako procesí, byl jako stáda,
byl jako řeka a byl jako most,
neb celým byl světem.
Ale dnes není již hnízdem ani světem
a mým není ani srdce, které jej znalo.
Jenom to maličké předlouhé město
pokojně stojí a pokojně mlčí,
zelená hříva vlaje mu do krotkých očí
a široká řeka si plyne za tichem.