Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí,

Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí, jež hřeje a láskou do duše svítí, já nevěřím ani míru, jenž věští, že o blahu možno alespoň sníti.

Já věřím dnes jen tupému klidu, jenž obestře mlhou skleslého ducha, že necítí ani vlastní svou bídu a život mu jedna pustina hluchá.

Mně houstne ta mlha... houstne vždy více... V ní budoucnost nemá obrysů ani... Dnes ledovým dechem vane mi v líce a zítra snad jíním klesne kol skrání.

A stále víc mrazí... Stále víc zebe, smích mladý ztuh v ní, ztuhly i slze... Ó kdysi jsem, lásko, volala tebe, dnes volám smrt jenom v studené mlze.