Můj milý pane! V předtuše já vidím Vám již do duše, zřím pohled Váš i gesta, a vím, jak ztrnou úžasem,
že já přec jednou psala jsem Vám do dálného města. Však střeste údiv, račte číst a pozorně můj první list,
on věru stojí za to, neb každé jeho písmeno na vahách v duši váženo je přísně jako zlato.
Jen nevím, kterak začít mám, a proto napřed sdílím Vám, že smutno je mi tady, že podzim přišel chladný, zlý,
že park je žlutě provlhlý a pusté promenády. Já sedám doma den co den, mrak černý zří mi do oken,
a hledím si jen šití; teď robím tucet košilí a ruka-li si popílí, do týdne mohou býti.
Zda vskutku budou, nevím však, neb práce jde mi všelijak od ruky nemotorné; však za to lehce hlavou mou
zas myšlenky i plány jdou, ač smělé ne ni vzdorné. Jen podivné. A jasně vím, že nelze věřit učením,
těm o svobodném chtění, že člověk – otrok vteřiny, a často že mžik jediný mu cit i vůli změní.
Tož slyšte. Včera z večera, když jizba padla do šera a stíny v ní se slily, cos divného se stalo mně;
v mé hlavě, navzdory vší tmě, se mlhy vyjasnily. Než začnu o tom dlouze psát, chci po jedné se věci ptát,
po věci důležité. Nuž, povězte mi, příteli, o jisté letní neděli zda dosud ještě víte?
Zda vzpomínáte, co jste chtěl se dozvědět, však nezvěděl v té chvíli, kdy jste zvídal? Zda víte, jak jste se mne ptal
na žití cíl a ideál a jaká slova přidal? Mně tenkrát, žel a pohříchu, ta vážnost byla do smíchu,
já zlomila ji v půli. Však po včerejšku taju přec a chci Vám sdělit mnohou věc za dobrou Vaši vůli.
Však váhám, přímou zpověď mi ač ulehčuje vědomí, že mluvím ke známému, že mohu žití svého běh
jen v šedých kreslit obrysech, vy barvy najdete mu. A první klíč (je na snadě) Vám dávám k oné „záhadě“
hned v první větě prosté: jsem dívka z dobré rodiny a mám k ní respekt povinný, jenž každičkým dnem roste.
A její dobré tradice já miluji co nejvíce a chci jich vždycky dbáti, a proto pokračuji tím,
že spravedlivě vyložím, co o nás řekla máti. Neb na náš poměr máti má, ach, nezří mýma očima,
má vlastní názor jaksi: je krásné prý vždy přátelství, moc krásné, prý, leč ona ví, že hatívá se v praksi.
Já nevím. Ale ona prý zná mnohý konec nedobrý, však pomlčí prý o všem, neb věří všechno dobré jen
o Vás: že vždy jste gentleman, a já vždy hodná, ovšem. Tak vidíte... Ó můj milý, já váhala jsem ne chvíli,
než začnu chválu psáti – teď cítím však, to musí být, svou skromnost musím odložit, vždyť jste mne přec chtěl znáti!
Jsem tedy hodná. Ve mně je to nejlepší juste milieu, to, které u nás vládne a které přešlo docela
mi do duše i do těla a změny nezná zrádné. Já nenávidím bouřný smích i vzlyk i jásot, vznět i hřích,
a otce ctím i matku, ba šiji také po chvílích, (viz zmínku o těch košilích, hned psaní na začátku).
A nikdy doma svatý mír já neruším hrou na klavír či nepřístojným zpěvem, a nebýt hloupých cigaret,
já řekla bych to sama hned: jsem vzorným dívčím zjevem. Však bojovat i s tímto zlem je nyní mojím úmyslem,
neb pro klid v budoucnosti se hodná dívka lecčeho, co bylo by mu škodného, vždy dobrovolně zhostí.
A pro ten zardousit chci i hlas, jenž lákával mne na Parnas a za bludičkou slávy; kruh přání mých je zúžený,
ty Boženy, ty Růženy již nebouří mé hlavy. Jak vidíte, toť záruk dost za minulost i přítomnost
i za budoucna krystal, neb nikdy skryté vnadidlo ni dravé, neodbytné zlo mi osud neuchystal.
Já zášť ni lásku nežila, má minulost jak mohyla nad prázdným hrobem ční jen, v něm nedřímá ni boj, ni taj,
a zkoušky, kterých nedal máj, mi sotva chystá říjen. Teď konec buď však chvály mé, sám učiňte si resumé,
vždyť znáte teď mé nitro, již netřeba, byste se ptal na žití cíl a ideál jak v ono letní jitro.
A že mi tenkrát, po hříchu, ta vážnost byla do smíchu, to prosím, odpusťte mně, vždyť dnešní list má tichý spád,
ač chtěl se vlastně posmívat Vám i mně nepříjemně. Už z toho poznat musíte, co pravdy bylo v řeči té
o pevném klidu mojím, neb přijde-li i minut pár, kdy srdcem pohne krve var, já hned je upokojím.
A nyní sbohem! Zbývá sic zde jednu větu ještě říc’, však snad se dovtípíte, a ne-li, tak ji vypovím,
až listem moudrým, rozšafným mi tento zodpovíte. To nemusí být hned a již, já vím, že s psaním máte kříž,
tož neračte se lekat! Vždyť život můj, ač krátký byl, přec jednomu mne naučil a znamenitě: čekat.
Cookies on Poetry Cove