Říkají: Smutná, pohleď ven,
keř růží, sluncem rozhořen
až k tvému oknu vstává...
Já nevidím. Já vidím jen:
na hrobě roste tráva.
Říkají: Pohleď k nebesům,
jak laskavě hvězd věčný tlum
zří na svět široširý...
Já nevidím. Náš malý dům
je tmavý tak a sirý.
Říkají: Věčné lásky kruh
vše objímá, v něm prach i duch
jsou nové žatvy pelem...
Já nevidím. Vždyť u nás Bůh
byl jenom ničitelem.
A slunce žeh a květů tíž
a nová žeň a lásky říš,
jak marná, marná sláva!
Ty, srdce, jenom jedno víš:
na hrobě roste tráva.