Do hluboka se nová hořkost vžírá,
a duch se opět novou skepsí zbrojí –
snad umřela v té chvíli v tebe víra,
snad cítí srdce: nikdy nebylo jí.
Slast okouzlení beznadějně zmírá,
jí smrtelných ran slzy nezahojí,
a duše zklamaná a znova sirá
pro nejdražší svůj blud již pranýř strojí.
A to byl cit, jenž kdysi slíbil růsti,
a slíbil víc, než přikrčené štěstí,
on, usurpátor kdys i vasal drahý.
Teď všechna touha v pohrdání ústí,
teď všechna síla v sevřené je pěsti,
a drahá tvář má Medusiny tahy.