Jak mrtvolný měsíc přesycen
tvrdým a posměšným chladem,
do srdce svitl mi zrazený sen
o žáru čistém a mladém.
Široký, siný pruh do míst pad’,
kde mrtvé naděje stály,
ker mrazných nemohl rozehřát,
všechny jen jízlivě vzplály.
Zářily do hluché temnoty
tam v jejich posměšném svitu
vzpomínek rozbité klenoty
na pustých rumištích citu.
Hloub a hloub minula zášeřím
lesk dral se ledově ostrý,
laskaje úsměvem ještěřím,
ty bědné trosky a kostry.
Blah, kdo spí ve skále uložen!
Blah, kdo se v horečce chvěje!
Však ztracen, komu zrazený sen
do mrtvé duše se směje!