Od živé studnice, již Vírou možno zvát,
jsi musel odejít. Proč, nevíš. Temná síla,
jež řídí života a citu tvého spád,
ti despoticky kdys a mlčky poručila.
Ne, rozum nebyl to a nebyl vývoj snad,
vždyť v tvojich vzpomínkách i mocná touha zbyla
po doušku jediném, neb jeho rosný chlad
by duše lékem byl a vzpruhou tvého díla.
Leč ty se vzdaluješ, stroj v pohyb uvedený,
a návrat ku zřídlu již nedovolí Osud,
byť cestu sebe víc ti dloužil žízně pal.
Ta žízeň zůstává bez přestávky a změny,
a trýzní chápeš jen, jak mstí se tobě dosud
hřích, v kterýs nevěřil a kterýs nespáchal.