Ty sloky vždycky bývaly mé klece,
v nichž ptactvo nálad svých jsem věznila,
ať v nedozírnu neztratí se přece
ta cháska dravá i ta unylá.
Teď havěť nemá zpěvu ani skřehu
a nemává již pružnou perutí,
vždyť marně hledá v srdci dávnou něhu
i dravou sílu jeho nechutí.