Znáš ještě věnce z lesních hlohů,
jež házíval jsi bez ostychu,
ty kozonohý neznabohu,
na divoženek nahou pýchu?
Víš ještě, jakou smolnou vůní
jsi chlapce lákal do rubiska,
kde rusálky se honí v tůni
a vodníkova lampa blýská?
Víš, jak jsi bludic modrým letem
pouť zbožných dědků doved másti?
A za dne skřítka poslal k dětem,
jenž nožky lehtá nad propastí?
Seč mlčí, smutně šumí mlází,
jen z houštiny dech kalný dýmá...
Tam marně běs se s běsem schází
s očima smutně hladovýma.