V mé paměti jen matným leskem tkví
již naše tiché, plaché přátelství.
Já změnila se totiž přes léto –
a změněný druh mění dueto!
Já zapomněla mnohou na chvíli
již společně jsme tenkrát prosnili,
já zapomněla Vašich písní spád,
knih drahých pouto, kouzlo promenád.
Však za to Vašich lásek pestrý vír
a divně propletených avantýr
a dobrodružství kytka zářivá
v mé mysli ožívá a ožívá.
A dosud slyším vítězně se chvět
Váš hlas, když čekal na mou odpověď.
A dosud cítím, jaký divný žal
se v mlčení i v slova moje dral.
(Ten žal však lásky, závisti byl prost
a stesk v něm neplál, ani žárlivost,
což v závorce tu přece nutno říc’,
neb mužská ješitnost je bez hranic.)
Ten žal měl jenom dravost neznámou,
jež uchvátila tichou duši mou,
že nenávidí z celé síly své
teď všechno snění mdlé a střízlivé,
že nevábí ji idyll fádní svit,
že chce se bít, že chce se dravě bít,
že v paměti jen matným leskem tkví
již naše tiché, plaché přátelství.