Ještě ten ořech, rozeklán, je živ. Hlídá zeď zahrady rodné,
vysokou, rudou s nízkými vrátky, záhony, krsky.
Ale je mrtvý ten dům. Jsou mrtví, kdo byli mu silou,
a dým, jenž nad střechu stoupá, cizímu krbu dal teplo.
Od stromu, jenž žije, až k hrobu, jenž malý má kříž,
ještě se městem tím projdi, čest poslední vzdej mu a rád.
Mrtví jsou pokojně moudří, hřbitov jak zahrada rodná
tvé toužení přijme a propustí v širokou dálku.