Zas kvetou jabloně, zas jaro tu,
a touha má se bouřně rozlétá...
Ó výš a výše nad tu samotu!
Ó dál a dále volně do světa!
Ó blíž a blíže k lidem, k životu,
jenž v jarním slunci rudě rozkvétá!
A bez vzpomínek na tu samotu,
jež hořká je a na vždy prokletá!