Zří nebes klenba šedivá
na šedých stříšek lem
a kam až zrak se zadívá,
je prachem šedá zem.
Pláň šedou vidíš za rána
a večer – šedou pláň,
a hlava, mhou jak obtkána,
ti těžce klesá v dlaň.
A myslím na tu všechnu šeď,
již zřela jsem tu dřív,
a myslím na tu všechnu šeď,
jež straší z perspektiv...
Ó měkká barvo, tišivá,
ty barvo domova,
kdy hebká, šedá tíha tvá
mé touhy pochová?
Kdy na tu ránu krvavou,
jež dávno v srdci tkví,
prach domoviny šedí svou
se navždy navrství?!