Dnes ještě vysílám v kraj opuštěný, k vám,
až k bílým výšinám své vůle rudý signál,
a člověk, jenž tam sám, směje se světským hrám,
ví, že ho poznávám, než dávné heslo vyznal.
Blázen, či hrdina, zdráva buď hodina,
v níž příští začíná a rozplývá se zápor,
a s ní i krajina, kde číhá lavina,
kde láska zhasíná, však nový vlaje prapor.
Mé srdce, zítra již té vlajky neuzříš,
je jiná teď tvá říš než poznání a vůle,
však protože to víš, lehký ti bude kříž,
jak luny bledá tíž je lehká somnambule.
Dnes ještě jedenkrát nech vděčný pohled vzplát
na ozářený grát i v hrůze před propastí,
nech dávný prapor vlát, horským se větrům vzdát,
je výše Majestát, ač nemůže být vlastí.