Je březen, kolkolem ztemněly pláně
před světlým městem,
půl hodiny chodíš a nohy jsou těžké,
jak pískem sypkým se brouzdají vzduchem
v aleji strohé.
Kaštany nemají listů, jen tisíce tónů
na holých větvích,
tisíce kosích trylků jde pod nimi s tebou.
A na západě hrotitý oblak jak ledovec strmí
v nachově zchmuřenou červeň –
nedotlela ještě,
a již je nad ledovcem měsíc,
bílý a lesklý jak rtuťový kotouč,
neklidný, nervosní, rozechvělý měsíc.
Umlkli kosi,
a náhle
jsou všechny kaštanové větve
zlatými hvězdami olistovány.