Kdo nemá zubů, směje se dolíčky,
když někdo milý přijde na oči,
bradou ho pozdraví, modrá zář pod víčky
v obláčku bělma se otočí.
A ručky peří ani srst neleká,
dva dárci jsou to, dva smělci,
ti vědí, že zvíře je bratrem člověka,
co zapomněli již velcí.
Kuřatům sypou a holuby hladí,
králíky hladí i prasátka těžká,
a právě se chystají pohladit kradí
i mladého ježka.
Na letním dvoře pod modrou bání
rokuje kouzelný sněm:
mňoukání, mekání, zakokrhání –
jen lidský vladař je něm.
Radost je, slunce je, celý dvůr zašumí
jediný radostný sbor...
Kdo nemá slov ještě, ó jak ten rozumí
všemu, co povídá bratrský tvor!