Kdo bude kdysi snů tvých vykladačem,
těch, které z očí někdy světélkují?...
Vím, ve dne z žen jsi, kolem nichž se snují
jen bledé stíny, zajíněné pláčem.
Však vlnou stříbrnou krev zvoní zrána
a výkřikům až těsno bývá v hrudi,
když jitřním snem se v tiché duši vzbudí
jak břeskným světlem touha nepřiznaná.
O obraz obraz rozžíhá se, dnící,
a letí jako buran v listí rudém,
tu horké mládí, zahalené studem,
žíněné roucho svléká ve vichřici.
Však v slunci božím zbožně kráčíš. Rosný
chlad na cestách máš, myrtoví je vroubí.
Nic nevíš z ohně, který doutná v hloubí
a připravuje osud neúprosný.