Voják se rozloučil a již se neohlédl.
Vlak ostře hvizd.
Nad mlhou chundelatých, krotkých Alp,
nad vyšplhlými jejich dědinami,
nad zahrádkami, v nichž se nehnul list,
vycházel měsíc, stoupal, zčervenal
jak živé hlavy skalp.
Pod ním spí bílá noc jak vánoční
a vánoční je horských samot mír.
Teď vyjdou ze salaší pastýři
a mladé matky vyjdou ze srubů
klanět se Ježíšku.
Však pozdě k ránu na hranicích Čech
kupí se mračen tíha žlutavá,
z ní narýsován lemem krvavým
ční nízký holý vršek:
Golgatha.