Dnes nová píseň v jarních akordech
se nesla vzduchem vlažně zvířeným,
po měkkém sněhu tančil její dech
a výš a výše stoupal jako dým
před plamenem, jenž srdcem země šleh
a k slunci touží květem vítězným.
A také ke mně zahovořil šum,
jenž kolem zádumčivé hlavy spěl,
když od lích mokrých táhl k oblakům
a v drsný praskot větve rozzvučel.
– Znáš slova lásky? Zavál záludně
svým teplým dechem do mé samoty.
– Ne, neznám slov, ta spí na srdce dně,
vím jen, že zrádná byla jako ty.
– Znáš její smích? – Ne, také neznám teď,
však zda jej lest tvá nepřipomene,
až vykouzlíš zas nových listů spleť
na větve důvěřivě zmámené!
– A pláč, ten znáš? Ó ano, slyším z lích
dnes ještě těžký nářek podzimní,
on přes tvůj vítězný a bujný smích
do mojí duše z každé brázdy zní.
Ó znám ten pláč, ať křepkým rozmarem,
ať lstivým šeptem přehlušit jej chceš,
já slyším pláč, pláč země před jarem,
já vím, jak lžeš!