V zahradě červnovým sluncem tajemně vzdouvá se do plodu květ,
pukají pivoňky, lilie stroze se dívají na ně,
zelí se krabatí žárem, v hlávky se krčí,
cibule meče vyhání, ostré dva brousí v chuť již budoucí
a jablíčka rajská lehtají drobnými plátky
fazolí šplhavý chvat.
Bezmračná obloha houstne v neznámé modro,
v nepojmenovatelné, zářivé, plamenné modro,
andělská roucha tak září a svítí,
neboť i v nebi je svátek, veliký hod,
o Božím Těle tam nastupuje teď v procesí
devátý kůr.
Přivíráš zemdlená víčka, matněji ještě je zdviháš,
„Bože můj,“
šeptneš hlasem tišším než v bezvětří tráva –
a náhle:
jsi pivoňkou pukající, jsi lilií strohou,
jsi skrčenou hlávkou, jsi fazolí švihlou,
jsi hlinou, jež voní, jsi hrudou, jež praská,
a na mžik
jsi atomem slunce.