Slét rájkou ohromnou, slét západ zlehýnka
na vlny ztišené, když mořem ohromným
se zvolna vracela gondola malinká
a nekonečna dech se stával vánkem mdlým.
Jak nekonečna dech je mocný na vodách,
jak vábí bez chtíčů, jak volá beze lstí!
V jakou to letí dál, když hasne svit i nach
před městem z mramoru a kalné úzkosti?
Proč vítr ztišený tak úlisně tam zní,
že šeptem ochočí i moře Majestát?
A v šansonetu jen tak sentimentální
proč vyzní v lagunách i černých vesel spád?
Buď sbohem královno, jež v šantanu mít chceš
jen potlesk laciný a krotký triumf svůj!
Přijď, větře vášnivý, a dýchni na veteš,
barbare severní, křič z plných plic a duj!