Svět herci zabydlen, a v propadlišti
je konec všech, kdo po jevišti kráčí.
A hrajem všichni. Jáma v roli příští
snad zavolá. Teď kulis přítmí stačí.
Jen jako skutečnosti matnou tuchou,
snad žité. Kdy? Pod jakých sluncí jasem?
Zrak prodírá se masek kázní hluchou
a touha chvěje naučeným hlasem.
Však chvíle vzejde. Díky! Nízký poval
se rozstupuje. Pravé nebe září,
a vítr ústa lžemi zprahlá ovál
i horkou bolest odhalených tváří.
Zříš krásu bližních, krásu věcí nahou,
jak žula pevnou a jak trávník prostou...
Slunečný pohled stanul nad tvou drahou.
I z černé jámy petrklíče rostou.