Dva stáli spolu v jarní den,
za ruku vzal ji roztoužen,
a jak ji pustil, blýsknul na ní
a zůstal na ní do skonání
maličký prstýnek zlatý.
Jí rozvoněl se každý květ,
jí zatřpytil se celý svět
jak malý prstýnek zlatý.
Dny zvolna jdou, je každý tich
a plný mraků šedivých,
jen prsten pořád je zlatý.
A padal včera, padá dnes
z té chladné mlhy na život rez,
jen prsten pořád je zlatý.
A zvolna prošlo roků moc,
šeď chladná zhoustla v černou noc,
jen prsten pořád je zlatý.
Pak přišla smrt. Jí toužně vstříc
plá strhaných dvé zřítelnic:
„Vše opustím, jdu ráda s tebou,
jen na památku vezmu s sebou
svůj malý prstýnek zlatý.“