Šla smutná duše z večera,
šla tichým krokem do šera,
šla dlouho, dlouho... Z dálky vábí
břeh tajemného jezera.
Na sráznou cestu padl stín,
na stinném srázu rozkvet blín
a sýček dlouze zanaříkal:
„Sen nejhlubší dá vody klín!
Sen není most, sen není brod!
Jde o spásu, jde o život!
Ó duše, duše pobloudilá,
dál od těch němých, mrtvých vod!“
Blíž duše jde. A nevinná
se rozstupuje hladina...
Zmlk sýček... Píseň temných hlubin
noc hvězdným svitem prolíná.
Je někde svět? Je někde den?
Svět jako den je potopen...
A v mrtvých vodách minulosti
sní duše nejhlubší svůj sen.