A jestli někdy dávné bolesti
se ozve ještě opožděný sten,
ta ztichlá píseň její šelestí
tak marně jen, tak marně, marně jen.
A jestli někdy lásky předzvěstí
zpěv mámivý chce porušit můj sen,
on vábí svojí písní o štěstí
tak marně jen, tak marně, marně jen.
A přece táhne srdcem mým,
jak tušeného času dým,
stesk zpola, naděj zpola,
a přece se mi na rty vrací
hlas prosebný i zaklínací,
jenž v ztichlou dálku volá.