Jsem zvyklý, hrdě pnout se v lidstva davu,
Mám tvrdý leb a mysl nezlomnou;
Byť páni světů stáli přede mnou,
Já nesklopil bych oči, neshnul hlavu. –
Však tobě, matko! pravdu lkát jsem v stavu:
Nechť hrdostí se prsa moje pnou,
Když blažen zírám v tvář tvou upřímnou,
Pokorně chvím se, zapomínám slávu.
To snad tvůj duch mě tajně pokořuje,
Duch, vše jenž proniká a prochvívá,
A leskem k světlu nebes poletuje?
Snad trapná upomínka se to ozývá,
Jak mnohá vina má ti srdce rozrývala,
An tys mě tak nesmírně milovala?